Moje první vzpomínky na Spořilov začínají v dětství. Bydleli jsme v tzv. Elektrických domech na spodní části Roztylského náměstí. V té době tam byly Roztyly v původní vesnické výstavbě. Každý rok pořádali domkáři slavnost. Oblékli se do krojů, seřadili do průvodu a za zvuků dechovky šli do restaurace na okraji Krčského lesa. Tady pokračovala taneční zábava. Záviděla jsem děvčatům kroje, ale maminka mi řekla, že my nejsme domkáři. Moc jsem to nechápala, ale v průvodu jsem chodila s nimi, i když bez kroje.
Moc ráda vzpomínám na školní léta na 87. osmileté škole. Chodila jsem tam velmi ráda. Naše třída byla jedna velká parta, která držela pospolu jak v lumpárnách, tak v užitečných akcích. Jako kuriozitu mohu uvést v tělocviku běh na 50, 60 a 300 metrů a to na ulici Hlavní, což by dnes asi dost dobře nešlo.
Sáňkování u kostela, nebo v sadech. Koupání na koupališti, zvaném „Plivátko“. A samozřejmě sport. Chodila jsem s kamarádkami do Sokola a dvakrát týdně jsme pilně cvičily na nářadí. V sobotu a neděli byly do Sokolovny nastěhovány lavice a hrálo tu kino. Samozřejmě jsem se všech filmů zúčastnila. Lístek stál 1, 2 a 3 koruny.
To vše je pro mne Spořilov a ještě mnoho dalšího, co by asi vydalo na knihu.
I když už na Spořilově dávno nebydlím, ráda se sem každý rok vracím na setkání se svými spolužáky. Projdu stará místa, vše se mi zdá malé a zavzpomínám na krásné časy, které jsem zde prožila.
Stále si myslím, že Spořilov je nejhezčí místo k bydlení.
Stanislava Droždžaková roz. Veverková alias Veverka
Každý rok pořádali domkáři na Spořilově slavnost
