Adolf Branald vzpomíná na Srpen 1968, kdy spořilovští obyvatelé v obavě před armádou „Osvoboditelkou“, odstranili téměř všechny uliční tabule. Některé z nich se na své původní místo nevrátily dodnes.... :-)

asi nechtějí vzpomínat nebo se na Spořilově nic nedělo.

Ale delo se!
Ja mam vzpominky hned dve. Jedna se tyka osklive noci asi 3 dny po okupaci. Ruske tanky prvni vlny opoustely Prahu po tom, co prijela druha vlna okupantu. Uprostred noci se presouvala cela kolona tanku smerem od konecne tramvaje c.19 nahoru po Chodovske silnici. Probudil nas hluk jejich motoru. A nejen to. Vzdycky kdyz se kazdy tank prehoupl pres malou rovinku kde Hlavni Trida pretinala Chodovskou, zasycel jako nejaka rozzurena obri zmije. A tak to slo dal: rvani motoru-zasyceni-rvani-zasyceni. Tech tanku se zdalo byt nekonecne mnozstvi a po zbytek noci jsme uz neusnuli. Jeste dlouha leta po tom mi behal mraz po zadech, kdykoliv mi neco pripomnelo to zasyceni.
Druha vzpominka se tyka oblasti pod Geofyzikalnim ustavem, kde byvalo tenkrat koupaliste Plivatko. Tam se hned v prvnich dnech usadila ruska armadni jednotka. Muj deda si nedal rici, vydal se s ke Geofyzikalu a zvrchu si je pekne prohlizel dalekohledem. Kdyz se o tom dozvedela babicka, skoro silela pri predstave, ze ho Rusove mohli mit za "spiona" a jako takoveho na miste odstrelit.

Prosím autora vzpomínky, aby se mi ozval, děkuji. T. Hromádka, Spořilovské noviny

Vidim to jako dneska,tanky jely pres ulici Hlavni a potom odbocily vpravo do ulice Belcicka a jely nahoru pres park ke skole,kde se zabyvakovali vojaci v hangarech. Kdyz mne maminka drzela u okna a ja se dival ven na tu monstrozni kolonu a na nas panelak mirily tanky s tema delama,tak jsem moc a moc brecel a pocural jsem se strachy,ze jsem myslel,ze je valka :o))) Vzpominam si na to velmi dobre jako by to bylo vcera,no a dnes je mi 46 a bydlim tu dodnes,Sporilov znam jako svoje boty...

Mí rodiče bydleli v bé dvojce od roku 1964. Když přijeli Rusové, bylo mi tři a půl. Jako jedináček zvyklý vnímat hovory a svět dospělých si na leccos docela pamatuju. Stojíme s mámou na balkóně a koukáme, jak táta s několika chlapy z baráku tlačí naši novou tisícovku do kopce, aby mohl zaparkovat na parkovišti podél béček. Rusové totiž kromě jiných strategických míst obsadily také pumpy a lidi neměli kde natankovat. Na auta se v 60.letech čekalo celé měsíce na pořadník – a když přišla výzva, muselo se auto vyzvednout, jinak vám ho prodali někomu jinému. Táta holt dojel na tovární litrbenzínu, kam to šlo – a zbytek mu lidi pomohli dotlačit. Vládla tehdy velmi solidární nálada mezi lidem.
Taky si pamatuju, jak náš soused o pár pater výš, pan doktor Horský, astrofyzik a kolega profesora Grygara, absolutně slušný člověk, jehož rodina ani neměla televizi a místo toho se tam hrálo na piáno, stojí před barákem, drží krumpáč a vší silou akademika statné postavy s ním mydlí do zánovních cedulek našich popisných čísel. Jelikož dům byl družstevní a táta tam dělal předsedu, a všechny nájemníky tudíž znal a nutil mě, abych je také nejen znala, ale i co nejslušněji zdravila, stála jsem nad tou situací jako zařezaná, zírala na pana doktora a ptala jsem se, co se děje, že tak slušný člověk ničí náš dům. Naši se mnou vždycky věci otevřeně řešili, takže místo věty „na to jsi ještě malá“, kterou by nejspíš vyslechla řada dětí, mi vysvětlili, že je potřeba zmást ruské okupanty, aby nevěděli, kde jsou, což právě pan doktor a ještě několik seriózních mužů od nás z domu činí.
Taky si pamatuju na ten průvod tanků, co popisují pamětníci přede mnou. Ani si nevybavuji to řinčení, ale jen jak stojím s našimi na balkoně, jedou tanky a mně se to líbí. To mého prchlivého otce rozlítilo a seřval mou tříapůlletou bytost, že to není nic pěkného, abych věděla, ale strašná hrůza, že z nich nikdy neplynulo nic dobrého a teď že se to u nás teprve taky ukáže. A přišla „normalizace“.
Mimochodem, parkoviště tehdy v devětašedesátém stačilo pro celý náš blok o šesti vchodech a 8 patrech; v ulici Hrusické se původně nesmělo parkovat, ale to vzalo brzy za své. (Vlastně se tenkrát ani Hrusická ještě nejmenovala. Do adres se psalo buď blok B2 Spořilov II a později „Spořilovská“. Hrusickou jsme dostali až v sedmdesátkách.)
Dnes je na místě parkoviště svah k dálničnímu přivaděči; tehdy to byla divoká louka plná šťovíku. Trávila jsem na ní žvýkáním kyselých listů čas, když jsem ´šla s tátou umýt auto´.
Když vypotřeboval oba kýbly, co si na umytí naší tyrkysové tisícovky přinesl z domova, odvolal mě ze šťovíku, řekl mi, že jsem čunčo, protože na šťovík čůrají psi, vrazil mi do ruky jemný hadřík z mých batolecích mako pyžámek a leštila jsem puklice. A když jsme u těch aut: myslím, že tenkrát byla před rohovým domkem mezi starým a novým Spořilovem pumpa.
Za silnicí už byl nový Spořilov, lemoval ji činžák končící něčím jako kotelnou šedomodré barvy, kterou zdobil metrový nápis tlustou štětkou

pokračování
Za silnicí už byl nový Spořilov, lemoval ji činžák končící něčím jako kotelnou šedomodré barvy, kterou zdobil metrový nápis tlustou štětkou: „DUBČEK SVOBODA“. Někdo prorežimní ho čas od času přetřel jiným odstínem modrošedé a tak pořád dokola.
Přes šťovíkovou louku vedly cestičky „na Starák“, kam se chodilo na vycházky, do cukrárny, nebo do dětské ordinace paní doktorky Zemánkové v krásné stylové vile na náměstí, kterou pak odstěhovali do nové polikliniky. Chodili jsme s tátou na starák o nedělních odpoledních, pozorovali, kde už kvetou v zahrádce sněženky, přinesli si laskonku ke kafi, no a po pár letech se tam taky randilo.
Moc vám děkuju, že ty spořilovské stránky děláte. Umíte mi opravit chybu obsadily na obsadili? Blanka Řebíčková Strouhalová