Inka Bernášková - statečná žena ze Spořilova

Historik PhDr. Petr Koura z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR publikoval nedávno v jednom celostátním tištěném deníku svoji práci o výjimečné ženě ze Spořilova - Ireně Bernáškové. S laskavým svolením autora, vám nyní přinášíme tento článek ve zcela původní podobě bez redakčních úprav. Děkujeme.

Jedním z nejtěžších období v našich dějinách byla bezesporu nacistická okupace. Tehdy se ukazovaly skutečné charaktery jednotlivých lidí. Vedle případů neuvěřitelného hrdinství se tato doba vyznačovala též zradou. Někteří muži - vojáci, od nichž se očekávala věrnost ideálům masarykovské republiky, bez mrknutí oka otočili kabát a v zájmu zachování své vlastní existence zradili nejen svoji někdejší vlast, ale i vojenskou přísahu. Byly ovšem i ženy, které tehdy projevily daleko větší statečnost než někteří muži, jen se na ně dnes zapomíná. To je i případ Ireny Bernáškové, první Češky odsouzené berlínským lidovým soudem k trestu smrti...

Narodila se 7. února 1902 v Praze v rodině malíře Vojtěcha Preissiga, který je dnes považován za jednoho z nejvýznamnějších českých výtvarných umělců moderní doby. Mladý Preissig, ačkoliv měl za sebou studia ve Vídni a praxi v pařížském ateliéru Alfonse Muchy, se nedokázal počátkem 20. století díky svému modernímu přístupu v Čechách uživit. Chtěl se věnovat především novému výtvarnému oboru - grafice, a proto se rozhodl odejít i se svou rodinou do USA.

Inka, jak se Ireně od malička doma přezdívalo, tak už jako šestileté děvčátko poznala zemi svobody za velkou louží. O rok později nastoupila do školy, kde i přes jazykovou bariéru dosahovala nadprůměrných výsledků. Psala povídky, které též sama ilustrovala, a udivovala své učitele pevnými hodnotovými postoji. Jelikož chodila do školy se spolužačkami černé pleti, setkala se již od útlého dětství s rasismem.

Inka byla prostřední ze tří Preissigových dcer. Ačkoliv byla poněkud subtilní, měla řadu klukovských zálib a nahrazovala tak otci částečně syna. Byla zapálenou skautkou, hrála na citeru a zajímala se o motorové dopravní prostředky. Již ve 13 letech prý dokázala řídit automobil, který jí soused bez vědomí rodičů půjčoval. Po otci zdědila umělecké nadání a též emotivní povahu - sám Preissig ji nabádal, že musí občas ovládat své srdce rozumem. V době první světové války se tehdy již úspěšný grafik zapojil do boje za svobodu své vlasti - maloval plakáty, které vyzývaly Čechy ke vstupu do legií a organizoval podporu těmto dobrovolníkům. Vilu Preissigových v Bostonu navštívili tehdy i přední osobnosti československého zahraničního odboje - T. G. Masaryk, Edvard Beneš či M. R. Štefánik.

Po vzniku Československé republiky se chtěl Preissig vrátit do vlasti, ale záhy zjistil, že zde nebude mít na růžích ustláno. Poslal tedy v létě 1921 své dcery domů s tím, že je bude zanedlouho následovat. Jeho návrat se však opozdil o 9 let, neboť pro umělce, který je dnes považován za zakladatele české moderní grafiky, nebylo stále odpovídající zaměstnání. Inka se brzy po návratu do Prahy zamilovala do svého bratrance Eduarda Bernáška a i přes zásadní odpor rodičů se za něj ve svých jednadvaceti letech provdala. Na výhrůžný dopis odepsala otci pouhé dvě holé věty: „Rozhodnuto. Dala jsem slovo.“ Svatba se konala tajně, za svědka šel náhodný cizí člověk. Inka se posléze bez rozloučení odstěhovala od tety, u níž Preissigovy dcery pobývaly, ke svému manželovi do nového domova - paradoxně k druhé tetě, která byla nyní i její tchýní. Otec s ní přerušil kontakt. Obnovil jej až po 4 letech, když dceři finančně přispěl na zakoupení rodinného domku na pražském Spořilově.

Rok po svatbě postihla Inku tragická událost. Potratila očekávané dítě a dozvěděla se, že další mít už nikdy nebude. Její manžel, zaměstnaný jako úředník ve Všeobecném penzijním ústavu, navíc vyžadoval, aby nechodila do práce. Inka se tak dostávala do určité izolace, příležitostně překládala z angličtiny. Její vztah s manželem se postupně začínal ochlazovat, neboť její choť se nedokázal smířit s tak výraznou osobností po svém boku. V souladu s tehdejšími manželskými stereotypy si nedokázal připustit, že by jeho manželka mohla být v něčem lepší než on.

Koncem 30. let se Inka začala opět sbližovat se svým otcem, který se natrvalo vrátil do vlasti a usadil se taktéž na Spořilově. V neklidném roce 1938 píše ryzí vlastenec Preissig, jenž rozhodně na Československé republice nijak osobně neprofitoval, rozhořčené dopisy do redakcí českých i zahraničních novin. Inka mu je pomáhá stylizovat. Preissig v nich kritizuje benevolentní přístup československé vlády k henleinovským požadavkům a zároveň protestuje proti obrazu, který o Československu vytvářejí zahraniční, především angloamerická média. Také Inka píše v srpnu 1938 do britského listu Manchester Guardian dopis, v němž analyzuje Hitlerovu politiku. Její prognózy budoucího vývoje jsou daleko přesnější nežli odhady některých britských politiků.

V době zářijové mobilizace Inka nastupuje jako dobrovolná sestra Červeného kříže. Místo zraněných vojáků nakonec ošetřuje uprchlíky z okupovaného pohraničí. Mnichov prožívá velice bolestivě. Otec jí tehdy seznamuje se svými přáteli z řad legionářů a představuje ji jako svoji pravou ruku. Spolu pak vyrábějí ještě v období druhé republiky letáky, které měly povzbudit národ v jeho těžkých dobách.

Nejtěžší chvíle však přicházejí o několik týdnů později, kdy je zbytek někdejšího Československa okupován německými vojsky. Preissigova rodina se začíná podílet na vydávání ilegálního časopisu "V boj", který se záhy stává nejrozšířenějším ilegálním periodikem nekomunistického odboje. Časopis vydávají bývalí legionáři sdružení kolem policisty Josefa Škaldy, pomáhá jim celá řada dalších vlastenců. Preissig zasedá v redakční radě časopisu, maluje obálky a překládá, Inka zase přepisuje texty na psacím stroji a časopis osobně roznáší. Na podzim 1939 je první garnitura vydavatelů pozatýkána. Sama Inka unikne gestapu takřka před nosem. S blízkým Škaldovým spolupracovníkem Josefem Sejkorou se sejde pár hodin před jeho zatčením a slíbí mu, že bude ve vydávání časopisu pokračovat. V boj se tak začíná vyrábět na Spořilově v Inčině bytě. Zdá se, že ji tato práce zcela pohltila a po nepříliš šťastné etapě osobního života ji i naplňovala. „Byla-li dříve anonymní spolupracovnicí, zatlačovanou do pozadí mnoha jinými, stávala se nyní hlavním činitelem. Byla odpovědným redaktorem, vydavatelem, tiskařem, administrátorem, expeditorem i kolportérem,“ napsal později její spolupracovník Arnošt Polavský. Odbojová činnost Inky Bernáškové byla daleko širší - kromě výroby a distribuce časopisu organizovala přechody přes hranice a údajně též sama několikrát ilegálně navštívila Slovensko a Maďarsko. Vždy se však ale vrátila do protektorátu, aby pokračovala v odbojové práci.

Pod Inčiným vedením bylo vydáno celkem 37 čísel časopisu V boj. Gestapo tuto sérii nazývá ve svých materiálech "Inka - V boj", historici ji dnes označují jako „spořilovskou mutaci“. V té době totiž vycházelo paralelně druhé vydání časopisu V boj, které organizoval vojenský odboj. Když se důstojníci dozvěděli, že vychází dvě série téhož časopisu, žádali po Bernáškové, aby své vydání zastavila a podřídila se jim, což ona odmítla. Údajně se obávali, že jako žena nebude dlouho odolávat výslechovým metodám gestapa. V tomto ohledu se však mýlili, neboť Inka se nakonec chovala ve vězení statečněji než kdejaký československý důstojník.

Již od jara 1940 žila Bernášková v ilegalitě na falešné doklady, zatčena byla pak 21. září 1940 v ulici Na Poříčí. Při zatčení hrála překvapení tak dokonale, že ji gestapo málem uvěřilo, že je Vlasta Nováková, jak měla napsáno ve falešných dokladech. Po svém odhalení se neúspěšně pokusila spáchat sebevraždu požitím jedu. Při výsleších si počínala velice odvážně a strhávala veškerou odbojovou práci na sebe. Zachránila tak například svého manžela, s nímž se již dříve dala z odbojových důvodů rozvést. O svém otci prohlašovala, že si u ní v kuchyni míchal barvy a o výrobu ilegálního časopisu se nezajímal. Dosáhla tak toho, že Preissig byl odsouzen „pouze“ na necelé tři roky žaláře. Zemřel nakonec v roce 1944 v Dachau.

Inka Bernášková se chovala hrdě i před nacistickým soudem. Vrchnímu návladnímu psala česky, přestože ovládala němčinu. Tvrdila, že netrpí žádnou speciální záští vůči německému národu, a že by se stejným zápalem bojovala proti Angličanům, kdyby obsadili její vlast.V březnu 1942 pak byla jako první Češka odsouzena k trestu smrti. Svými výpověďmi před soudem zachránila několik dalších mužů od stejného trestu. Vynesení rozsudku přijala Inka klidně, své rodině o tom referovala slovy: „Jak se máte všichni? Sedíte pevně? Odhodlávám se vám totiž konečně oznámit, co jsem se minule odvážila sotva nadhodit: jsem zasnoubená od 5. 3. se smrtí. Sice nedobrovolně, ale když jsem s ní tolik koketovala při své činnosti venku, není divu, dělá-li si na mne nárok, že?“

Její advokát oddaloval po několik měsíců provedení rozsudku. Byl nakonec vykonán 26. srpna 1942. Inka Bernášková byla jako první česká žena popravena gilotinou v malém cihlovém domečku u nádherného berlínského jezera Plötzensee. Poté, co jí podvázali její krásné vlasy, vykřikla svá poslední slova: „A Československá republika přece bude!“...

Takový byl konec ženy, která projevila neuvěřitelnou dávku odvahy. Přesto byla její památka po 40 let vlády komunistické strany potlačována, neboť pracovala v „buržoazním“ odbojovém proudu. Ani po roce 1989 se nedočkala velkého uznání, neboť česká společnost, po léta masírovaná kultem komunistických odbojářů, je v současné době k hrdinským postavám své historie značně skeptická. Zatímco jiné národy o takovýchto osobnostech natáčejí historické velkofilmy a pojmenovávají školy, jméno Inky Bernáškové dnes nenese žádné pražské veřejné prostranství.

Inka Bernášková byla navíc velkou příznivkyní motorismu. Její manžel jí však odmítal pustit za volant jejich automobilu s tím, že by se při své odvaze stokrát zabila. Inka se též chtěla naučit řídit letadlo, ale v českých pilotních školách se jí tehdy vysmáli.

Při své odbojové práci používala řadu krycích jmen. Někteří spolupracovníci ji znali jako paní Jičínskou, Skálovou, či Modrou. Příslušníci vojenského odboje ji pak nazývali Američankou nebo Madame. Ilegální časopis V boj, který za války Inka redigovala, byl vydán v roce 1993 knižně. Stalo se tak v rámci interní a nízkonákladové edice, která je dnes prakticky veřejnosti nedostupná. Její zásluhy byly oceněny o pět let později udělením medaile Za hrdinství.

Poznámka redakce SN: Nějaké vhodné místo na Starém Spořilově by podle našeho názoru mělo nést jméno Inky Bernáškové. V komentářích pod tímto článkem otevíráme diskusi o tomto potenciálním místě (ulici, náměstí), které by mohlo nést jméno této statečné ženy - Inky Bernáškové. Po více jak 60-ti letech by si to zcela jistě zasloužila.

S autorem článku o Ince Bernáškové, komunikoval Marek Mahdal (redaktor SN).