V souvislosti s nedávným 40. výročím upálení Jana Palacha byl v knize Jan Palach ’69. zveřejněn dosud neznámý dokument, který dokazuje, že Jan Palach svůj čin neuskutečnil v okamžitém afektu a je svědectvím jeho uvažování. Dopis, který napsal 6. ledna 1969 při schůzi vysokoškoláků ve velké aule filozofické fakulty. Na stejný typ sešitového papíru, který o deset dní později použil pro své čtyři poslední dopisy, napsal návrh na obsazení budovy Čs. rozhlasu skupinou studentů. Krátký text adresoval Lubomíru Holečkovi, předsedajícímu schůze. Není známo, zda jej Holeček četl a nereagoval, nebo jej nečetl vůbec. Palachova výzva byla založena mezi ostatní listiny ze schůze a ty se dochovaly v pátracím svazku Státní bezpečnosti, která je v rámci nového vyšetřování Palachova činu zabavila v červenci 1970 při prohlídce archívu univerzity.

Pozvánka na představení nového filmu - historického dokumentu o poslání československých legionářů na Rusi v Městské knihovně mne mile potěšila. Tato neobyčejná kulturní událost následovala krátce po projednání obnovy Památníku dvou odbojů na Roztylském náměstí na Spořilově.

17. listopadu 2008 – událost mimořádného významu na paměť československých legionářů.
Deník LIDOVÉ NOVINY uveřejnil neobyčejnou zprávu o neobyčejné události, která se odehrála v tisícikilometrové vzdálenosti od Spořilova - v dálném Jekatěrinburgu. Událostí, která hýbala v ten den mrazivou sibiřskou krajinou, bylo odhalení sochy – společného památníku československým a ruským legionářům, kteří bojovali a padli za první světové války na straně spojeneckých vojsk daleko od rodné země v boji za svobodu a samostatnost své vlasti proti společnému nepříteli – německým a rakousko-uherským vojskům. Bitva u Zborova se stala důležitou součástí československých dějin.

Kromě těch významných obyvatel Spořilova a okolí, kteří jsou (či byli) "z masa a kostí", existuje též nejméně jedna místní postava pohádková. Není jí nikdo menší, než skřítek-uspávač Hajásko spisovatele a režiséra Jaroslava Bočka (1932 - 2003). Když zapátráme v 31. ročníku časopisu Mateřídouška, kde dětská sci-fi vycházela na pokračování, dočteme se hned v prvním odstavci, jak to tenkrát bylo:

Vojtěch Preissig se narodil 31. července 1873 ve Světci nedaleko Bíliny. Po roce 1884 je zaznamenán jeho pobyt v Praze, kde vystudoval reálku v Ječné a pak Uměleckoprůmyslovou školu (1892-1897), kde se učil u Bedřicha Ohmanna. Už v této době se seznámil s T. G. Masarykem a obdivoval jeho myšlenky. Léta 1898-1902 žil v Paříži. Krátce pobyl v ateliéru A. Muchy a studoval též grafické techniky - mědirytinu, lept a dřevoryt. V roce 1903 byl již v Praze jako designér v České slévárně písma. Měl ateliér v Chodské ulici, vydával časopis Česká grafika, věnoval se ilustraci, karikatuře, fotografii, pak též malbě, písmu a knize (typografie, úprava, plakáty, obálky, ex libris). Ilustroval své první knihy - Broučky Jana Karafiáta (1903), dětské leporelo (1905) a v roce 1909 studii Barevný lept a barevná rytina. Pozoruhodné jsou také jeho ilustrace Slezských písní Petra Bezruče. To již byl členem Spolku výtvarných umělců Mánes a Sdružení českých umělců grafiků Hollar.

Odbojářka Irena Bernášková obětovala vlasti vše, přesto byla téměř zapomenuta. Šťastnou náhodou se o jejím životě a životě jejího tatínka Vojtěcha Preissiga (obou obyvatel Spořilova) dozvíme v pořadu České televize v cyklu Neznámí hrdinové, v premiéře na ČT 2 - 7. července 2008 od 20,50 hod. v repríze pak na ČT 1 - 9. července 2008 v 3,50 ráno ... a to právě v měsíci kdy si připomínáme 135. výročí narození Vojtěcha Preissiga (31. července 1873 ve Světci).

Dnes uplynulo 65 let od smrti českého spisovatele, autora psychologických románů z prostředí maloměsta Jaroslava Havlíčka. JAROSLAV HAVLÍČEK žil ve třicátých letech minulého století na Spořilově, bydlel v Jihozápadní III., čp. 1217.

Nejvýznamnější národní buditel počátečního období národního obrození. Zasvětil svůj plodný život obětavé vlastenecké a osvětové práci mezi českým lidem. Stál u zrodu české novodobé žurnalistiky a byl významným českým nakladatelem. Po uvolnění cenzury na počátku osmdesátých let devatenáctého století vydal Kramerius několik odvážných aktuálních publikací. Nejvýznamnější z nich byla Kniha Josefova. Kramerius vydal přes osmdesát knih. Začátkem roku 1786 byl Kramerius pověřen redakcí svých, tehdy jediných českých novin. Kramerius sám zajišťoval celý obsah novin, které vycházel\y každý týden, pomáhal při jejich tisku a staral se i o odbyt a expedici. Poprvé se objevily také komentáře ke zprávám a náznaky reportáží.. Vydával zprávy o činnosti českých vlastenců a staral se také o hospodářskou osvětu. V červenci roku 1789 začal Kramerius vydávat vlastní noviny „Krameriusovy c.k. poštovní noviny, od roku1791 „Krameriusovy c.k. vlastenecké noviny“. Oblíbeným lidových čtením se staly Krameriovy kalendáře.. Kramerius tak šířil lásku k rodnému jazyku a vlastenectví mezi českým lidem a pozvednutí národního vědomí.

Úryvek z projevu sestry Blaženy Sejkové, Věrná garda Sokola Staré Město při vzpomínkové slavnosti narozenin prezidenta Masaryka na lánském hřbitůvku

Tomáš Garrigue Masaryk (7.3. 1850 – 14.9. 1937) – první prezident Československé republiky. Svým rozsáhlým vzděláním filozofickým, historickým, sociologickým, znalostí cizích zemí i jazyků, dlouholetou zkušeností politickou i vysokou osobní morálkou založil v české politické kultuře příklad státníka celosvětového významu, který se stal pro jeho nástupce značně nedostupným vzorem. Bez jeho celoživotního diplomatického úsilí v zahraničí, při organizaci a vzniku československých legií jako vojska dosud neexistujícího státu a díky jejich vítězného tažení na straně mocností v první světové válce by nebylo svobodného a samostatného Československa. Parlament Československé republiky ocenil celoživotní zásluhy Tomáše Garrigue Masaryka zákonem, který zní: “Tomáš Garrigue Masaryk se zasloužil o stát.“ TGM vstoupil do Sokola Pražského dne 17. dubna 1884, po přestěhování přestoupil do Sokola malostranského, jehož členem zůstal až do své smrti. Byl členem Sokola plných 53 let. Do kroniky Sokola Malá Strana Masaryk napsal: „Bez sokolování, bez nějakého sportu, zdravý člověk, myslím, ani žít nemůže, alespoň by neměl.“