Spořilov byl po léta mým dalším domovem, po kterém se mi dnes občas stýská

Spořilov má úžasné náměstí, které je plné zeleně a které je srdcem staré části této čtvrti. Hodně mi upomíná západočeskou obec Plasy, z níž pocházím. Ta má v centru lesopark zvaný Velká louka. Staré obří stromy, jež rostou na Roztylském náměstí, jsou malými uměleckými díly. Park byl vylepšen o zdařilé fontány, hřiště, lavičky i pololehátka. I to prospělo.
Moc bych náměstíčku přál také legionářský pomník, třeba i jiný a velkolepější, nežli byl ten původní prvorepublikový. Najde se v řadách bohatších Čechů osvícený sponzor s kladným vztahem k historii, když stát a město potřebnou částku nedají? Bylo by by to pro Spořilov vhodné a chvályhodné řešení.



Také ulice větvící se okolo náměstí mají svůj půvab. Rád jsem v lepším počasí "procházkoval" od spodu náměstí až k samé hranici čtvrti, kterou ukončuje nahoře protihluková zeď. Na jaře bývaly ulice krásně rozkvetlé.
Na co a koho rád vzpomínám? Na své dva strýce, z nichž prvním byl fyzikální chemik, Ing. Jiří Alois Růžička, DrSc. (1918–2003), který měl část kořenů od nás z Plaska a jenž byl také básník a malíř. Jeho verše postupně připravuji k posmrtnému vydání. Rovněž vzpomínám na jeho ženu Olgu, rozenou Sixtovou (1921–2019), která byla průkopnicí ekologického filmu v Československu. Zbyly nám po ní nevydané pohádky, pro něž aktuálně hledám nakladatele. Nemohu opomenout ani strýce Štěpána, Olžina bratra (1925–2019), jenž byl rozverným a veselým společníkem, rozeným bavičem a pábitelem hrabalovského typu, do vysokého stáří též Sokolem a kdysi mimo jiné novinářem Zemědělských novin.
Na Spořilově jsem u své tety a obou strýců při různých příležitostech přechodně bydlíval (na rohu Roztylského náměstí a Severozápadní ulice V. v domku č. 41), jeden čas i souvisle. Po vybudování fontán jsem míval z oken "svého pokojíku" jedinečný výhled na jejich měnící se barvy v době po setmění.
Spořilov byl po léta mým dalším domovem, po kterém se mi dnes občas stýská. Jiřímu s Olgou, kteří byli mými příbuznými takříkajíc z druhého kolene, rovněž vděčím za podporu v době mých univerzitních studií před 20 lety. Tehdy mi podle možností hmotně pomáhali v situaci, kdy matka už neměla z čeho mě podpořit a biologický otec se k odpovědnosti nehlásil a placení výživného se leckdy vyhýbal. Zdědil jsem po něm pouze své staročeské příjmení, nebyl mi v životě ničím nápomocen. Díky Jiřímu s Olgou jsem tak mohl dokončit svá historická studia na FF UK i závěrečnou studijní práci o Alici Masarykové, která se pak po vydání stala i mou první knižní prací a spisovatelským začátkem.
Vážil jsem si též Olžina, Jiřího a Štěpánova ekumenického vztahu ke křesťanství, kdy za života navštěvovali různé církve. Neměli rádi rozdělení křesťanů a domnívali se, že jednou z cest, jak ho psychologicky a prakticky překonávat, je neomezovat se pouze na návštěvy jedné z církví. Jiří byl římským katolíkem, Olga se Šťěpánem byli členy Českobratrské církve evangelické. Díky nim jsem poznal jako host, ač sám také nejsem co do členství katolíkem, spořilovský kostelík a některé jeho kněze. Rád vzpomínám na procítěné kázání otce Řehoře Marečka i meditativně vedené nešpory a adorace otce Eliáše Paseky, které jsem mohl víckrát navštívit. Myslím, že Spořilov měl štěstí na kvalitní kněze, a proto na mě nikdy nepůsobil jako vylidněná farnost se 2-3 návštěvníky, jako je tomu bohužel v některých jiných částech Česka.
Okolo kostela je krásné místo k odpočinku a od kostelních dveří jedinečný výhled až k Pražskému hradu. Žila a působila zde i řada pozoruhodných tvůrčích osobností – z nich bych upomněl například fotografa a nezávislého duchovního učitele Františka Drtikola (1883–1961). Čtvrť s několika aktivními církvemi i Drtikolem by tak bez ostychu mohla být brána i jako jedno z duchovních center Velké Prahy. Ostatně proč ne?
Proč považuji Spořilov za nejlepší čtvrť v Praze? Protože mám Spořilov hluboce uložený v srdci, na knihu se těším a rád si publikaci Toulky starým Spořilovem po vydání zakoupím.

PhDr. Radovan Lovčí