Jak začala a proběhla v květnu 1945 revoluce na Spořilově (3)

Dne 8. května, respektive v noci z 8. na 9. května, tedy skončila druhá světová válka v Evropě. Odpor obyvatelstva v Praze pokračoval i po podpisu bezpodmínečné kapitulace Německem dne 8. května 1945, kdy se německé jednotky snažily vzdát se americké armádě, protože ze sovětského zajetí panovaly značné obavy.



Po podepsání německé bezpodmínečné kapitulace Spojenci dne 8. května 1945 ráno německé vojsko vyklidilo Spořilov. Naše náměstí i celý Spořilov byl plný vonících květů šeříků, radosti a slávy z vítězství, avšak i smutku nad oběťmi padlých bratří.

Po celou tu dobu od 5. května až do rána 9. května jsem byl nepřetržitě ve škole. Doma jsem se zastavil pouze v noci z 5. na 6. května a v noci ze 7. na 8. května, když jsem obíhal se zprávami spořilovské baráky.

Tankové jednotky Rudé armády pronikly 9. května do Prahy. Dne 9. května ráno jsme z dáli slyšeli temné dunění a zvuk motorů. Tanky přijížděly na Hlavní třídu pod Spořilovskou školou. Vyběhli jsme ven a viděli přijíždět Sovětské tanky a nákladní auta plná rudoarmějců. V poledne již byly plné ulice Spořilova tanků.

Se Zdeňkem Novotným a Milanem Glozarem jsme vylezli na jeden z tanků a potom na nákladní auto, Vítali jsme se se sovětskými vojáky.

Domů jsem se vrátil až 9. května večer pouze na skok, protože jsem měl zase noční službu ve škole. U nás bydleli dva Rusové. Nějaký kapitán a ještě jeden důstojník. V Praze 9. a 10. května na mnoha místech bojovala Rudá armáda se zbytky Němců. Ze Spořilova utíkají Němci.

Večer 10. května jsem se vrátil domů a poprvé jsem se vyspal doma. Převlékl jsem se a vykoupal a spal až do rána. Maminka s babičkou byly šťastné, že se mi nic nestalo. Jsme rádi, že je konec války. Pořád doufáme, že není pravda, že tatínek zemřel v Osvětimi a myslíme si, že se snad vrátí domů.

V souvislosti s tím, jak jsem připravoval tento článek, o tom, co se událo v květnu 1945, se mi vybavila i vzpomínka na to co se stalo 23 let po květnové revoluci. Za 23 let potom, odpoledne 16. srpna 1968, jsem se vracel domů nahoru podle spořilovské školy, na rohu Jihovýchodní III. a Jižní I. jsem potkal Milana Glozara. Šel právě na tramvaj. Bylo krásné odpoledne a my jsme se pozdravili a začali si povídat o tom co se dělo od té doby co jsme se naposled viděli.

V té době, kdy jsme se setkali, byl Milan naším kulturním atašé na velvyslanectví v Londýně. Přišla řeč na události letošního roku 1968. Milan to neviděl moc dobře, říkal, že jsou v Londýně dobře informováni. Dlouho jsem z něho tahal rozumy a on mi odpovídal, že mi nemůže nic podrobnějšího říci. Až pak najednou obrátil jakoby někam jinam a ptal se, zda si pamatuji na 9. květen 1945 a na to jak jsme spolu jako kluci seděli na sovětském tanku na hlavní třídě na Spořilově. Pak to zakončil větou: „Vzpomeň si na mě za pár dní, až já už budu opět v Londýně a v těchto ulicích se zase objeví ty tanky.“ Pak se se mnou rozloučil. Dlouho jsem se za ním díval, až mi zmizel v kopci dolů k tramvaji. Když jsem přišel domů tak jsem toho měl plnou hlavu a ani jsem s nikým o tom nemluvil. Za pár dní se opět v Praze skutečně objevily sovětské tanky. Tolik má vzpomínka na květnové události roku 1945.

Vladimír Dvořák
předseda 54. Základní organizace Českého svazu bojovníků za svobodu v Praze 4 - Spořilově