Vášeň a utrpení
Ale nechtějme od politiků nemožné. Spoutat motoristické libido - ve všech jeho bizarních mutacích - a úspěšně čelit automobilové civilizaci, to je mentální úkol pro lidstvo, ne pro magistrát.

Ta činnost, kterou člověk z celého bohatství své svobody dělat může, se mění v činnost, kterou dotyčný dělat musí. Tím se ze svobodné lidské bytosti mění v druh otroka: otrokářem tu však není nějaký starořímský boháč, ale například automobil či ona „činnost", nutná k jeho řízení. Tím se však takováto „činnost" mění spíše v druh jakési posedlé trpnosti: ne náhodou měly oba klasické jazyky antiky pro utrpení a vášeň totéž slovo - řec. pathos, lat, passio. (Milan Machovec, Smysl lidské existence, z kapitoly Fetiš.)

Tu „posedlou trpnost" si určitě uvědomují i někteří řidiči. Ale vymknout se jí, to nám pořád připadá absurdní. Když nás k odmítání - nebo alespoň přísnému omezení - automobilismu nepřimějí ani jeho nejviditelnější „externality", pomníčky kolem silnic, není divu, že se autům nevzepřeme ve jménu něčeho „neuchopitelného", jako je životní prostředí.

K sebeomezení nevidíme důvod. Proč, a proč právě já? Žádná speciální věda nezná a neposkytuje lidstvu důkaz, proč by mělo bojovat o své rodové přežití a nikoliv jen o individuální pohodlí, píše M.M. Pokud přece jen auto odkládáme, pak to spíš připomíná současné vládní „škrty" - dočasně se uskromníme, doufajíce, že až zas budeme bohatší, znova to rozjedeme.

Típněte to
Před nějakými šedesáti lety kouřili v reklamě na camelky američtí doktoři. Ještě před dvaceti lety to u nás vypadalo, že kouří všichni a všude. Co se od té doby změnilo? Kouření už není společensky přijatelné, ne tak jako dřív. Může za to lékařská věda, daně, zákony, móda, média a bůhví co ještě.

Z úplně stejných důvodů může optimista doufat, že něco podobného čeká i individuální automobilismus. Když budete každý den jezdit do práce velkým autem, nebude to měřítko statutu, ale důvod, proč se na vás lidé dívají skrz prsty. Rozmařilé ježdění už nebude společensky přijatelné, ne tak jako dřív.