děkuji vám za úsilí, které jste vynaložili a vynakládáte pro obnovení památníku hrdinům od Zborova. Proběhlo nemálo diskusí a projevilo se hodně názorů a emocí. Prosím Vás velmi, pojďme toto téma už opustit. Nejsem už úplně nejmladší, mám dvacetiletého syna a dovolím si napsat, že si toho hodně pamatuji od 60-tých let dodnes. Přesto - doba okolo roku 1916 je mi hodně vzdálená. Z vyprávění mé babičky, narozené v roce 1911, si pamatuji, že její tatínek, tedy můj pradědeček, zahynul v 1.světové válce. Nepamatuji si ani jak vypadal, kde zahynul a jak. Přesto k němu chovám úctu, která je přirozeně v mém srdci a navenek nemám potřebu mu stavět pomník. Můj syn, jehož je to prapradědeček, už si jeho dobu a život nedovede představit. A i on tu denně chodí po náměstí. Při našem povídání na toto téma se velmi divil, že by někdo chtěl na Roztylském náměstí vztyčit pomník hrdiny v nadživotní velikosti s puškou v ruce. Nerozuměl tomu a spíše to bral jako "propagaci vojenství, připomínku války - "mami, z jakého důvodu?". Pomník by nepřijal. Respektuji postoj svého syna a dávám mu za pravdu. Pohled na válku mají naštěstí dnešní mladí lidé v poloze utopie a já věřím, že si ho v této rovině udrží.
Vážení pánové, pojďme se společně dívat do blízké budoucnosti, aby tam nám neuniklo něco, co by mohlo třeba jen z části vrátit minulost do přítomnosti. Myslím si, že přítomnost pomníku na náměstí nám tento úkol neusnadní. Padlé pomníky za padlé mrtvé si můžeme nést v úctě v sobě. Jana Karlovská
P.S. Kdybych nějaký z padlých pomníků chtěla pomoci obnovit, byl by to růžový tank před zahradou Kinských:-)).