Často jsem jezdil za babičkou do nouzové kolonie v Praze - Slatinách do zděného domku o dvou místnostech čísla 397 a za strejdou do Elektrárenské ulice v Michli. Babička byla válečnou vdovou z první světové války a těsně před důchodem si zakoupila v roce 1940 zde domek na propachtovaném pozemku.
Život zde měla poměrně klidný, ale musela ještě vypomáhat na statku v Záběhlicích. S kozou chodila na bohdalecký kopec, kde ji nechávala napást a s žokem posekané trávy v malém dřevěném žebřiňáku domů. Sám jsem se dlouho koukal na nádraží ve Vršovicích, to ještě se jezdilo s parními lokomotivami.

Ve Slatinách bylo naproti domku poměrně velké "Zahradnictví", kde též hlavně z jara vypomáhala, aby si mohla na malou zahrádku před domem zasadit hlavně kořenovou zeleninu a květiny. To ještě nestály garáže MHD pro autobusy poblíž viaduktu. Ve Slatinách byl jeden obchod s potravinami od spotřebního družstva "Včela", kam jsem též chodil nakupovat běžné potraviny.

Oba sousedé z okolních domků byli tak trochu dobrodruzi. Skrýval se zde po Válce bývalý "vlasovec"
s krycím jménem Vladimír a z domu vůbec nevycházel. Druhý soused měl již v roce 1954 první českou televizi.