Přečetl jsem si komentáře k článku o oblékání psů a zdají se mi jaksi „mimo mísu“ a také poněkud jednostranně zaměřené – všechny. Není to nápadná shoda?
Inu – něco na tom je, to je dlužno přiznat. Viděl jsem dámy důchodového věku, jichž si jinak vážím, které zůstaly nad exkrementy svého pejska povzneseny. Překvapilo mne to u nich a přiznávám, že vážnost poněkud utrpěla. Reprezentanti mladší generace bývají ještě povznesenější, asi mají víc starostí a jiných – ovšemže ne všichni. Pobavil mne švarný třicátník, který svého jezevčíka přísně pokáral za bobek, spáchaný na chodníku – a důstojně odešel, bobek zanechav. Mne samého nejčerveněji dožírá, když se mi podaří při uklízení výkalu mého psa šlápnout do exkrementu cizího. Obvykle ale dojdu k závěru, že jisté procento způsobila taky moje neobratnost – ač cizí bezohlednosti přiznávám procento větší.
Potud si s pisateli komentářů rozumím.
Čemu ale nerozumím vůbec je, že jejich spravedlivý hněv zcela vyšuměl nad psím hovénkem a zdá se, že je už nedojímají jiné úkazy. Navrhuji – třeba až půjdete nějakou frekventovanou trasou – počítat psí bobky a taky jiné nečistoty. Pohozené pytlíky, plechovky od piva, Pet láhve, obaly sušenek, krabičky od cigaret , kelímky od Coly, noviny, obaly od čehosi jedlého, prospekty, nedopalky cigaret… Schválně, čeho bude víc. Nepatřičné je ovšem všechno, ale je tady takový rozdíl. Psí bobek v létě zmizí za 4 – 5 dnů. Sám od sebe jen přičiněním hmyzu. V zimě to trvá déle, ale zdaleka ne tak dlouho, kolik potřebuje papír. Plasty jsou ovšem mnohem trvanlivější. A o sklo z rozbité pivní láhve se můžete klidně říznout ještě za 1000 let a asi i později.
Leč chápu, že to dělá starost málokomu. Nechápu ale, proč jsou psí bobky závažnější problém, než opakovaně vymlácená skla na zastávkách autobusů, zdi, zohavené sprejerskými výpotky, (zejména mám na mysli poškozenou výzdobu podchodu), rozbité lavičky a pokud nejsou rozbité, pak i to, že jejich okolí bývá pravidelně pokrýváno odpadky. Atd. jistě si dovedete vymyslet mnoho dalších příkladů. A proč k sakru, jsme s tím my sami nedokázali nic udělat.
A možná jsme se ani zvlášť nesnažili.
Ale zdá se, že je to součástí jakési nové generální linie. Jinak by nebylo možné, aby důstojní městští radní vymýšleli vyhlášky o zákazu volného pobíhání psů (mimo vymezené zóny, jež ale nikdo neviděl, zato zákazy ano); psům lze snadno nařídit vodítko a náhubek. Jaký náhubek ale nasadí řidičům opilým, bezohledným, nebo jen nezkušeným a nešikovným? S mírnou nadsázkou lze prohlásit, že jeden každý z nich je nebezpečnější, než všichni psi dohromady.
Teď bez nadsázky: každá zpráva o pokousání psem je vděčně přijata všemi medii, ačkoliv míra škody asi tak odpovídá lehkému zranění, k nimž na našich silnicích dochází každých 20 minut. Ta však za zmínku nestojí, právě tak jako těžší zranění a většina smrtelných nehod, k nimž dochází průměrně každých 6,5 hod. Ale kdyby někoho zakousl pes! To by bylo křiku, i kdyby šlo o psa, který chránil vlastní teritorium a zakousl zloděje.
Takže: jako by šlo o odvrácení pozornosti k zastření jiného. Ono by arci bylo co zastírat, v tom našem milém Dánsku.