Velmi působivý článek na otřesné téma. Ve svých zhruba 11 letech jsem shlédl v televizi český film Klíč, který vykresloval právě v článku popsané události jara 1943. Tvůrci se vyhráli s detailními záběry, což mi tehdy způsobilo dosti slušné trauma a jisté následky to má dodnes. Nějak mi onehdy utíkaly souvislosti v ději (což v tom věku není nijak neobvyklé), které se mi spojily až v momentě, kdy došlo k "užití" tohoto monstra. Stále si vybavuji
, jak do místnosti při finiši dokončovacích prací vstoupil kdosi, kdo obhlížel již nainstalovaný pražský exemplář, zatáh za nějakou páku a něco strašně bouchlo, načež se ten chlap lekl a uskočil. Vůbec jsem neměl tucha, co to bylo. Pak zved ruku nad hlavu, kde byla sprchová růžice a zkoušel, jestli je funkční. Pokropilo jej to. Po několika minutách jsem pochopil, co zkoušel... Ale z toho, co jsem viděl, jsem byl doslova v šoku. Strašně se mi rozbušilo srdce, večer jsem nemoh spát (film dávali vpodvečer), něco takového jsem před tím nikdy neviděl. Několik let po té jsem opovržlivě pohlížel na každého s "mikádem" na hlavě. Důvod: jedna z odsouzených měla tento účes. Přišlo mi to strašně nedůstojné vůči obětem těchto zvěrstev.
Dnes je mi 30, ale stále ve mně budí obrovské vlny emocí z pocitu vzteku a bezmoci každý snímek, ve kterém se něco takového objeví. Viz. např. Danton apod.
Nejsem si jist, jestli bych zvládl prohlídku těchto prostor, aniž bych ten výmysl francouzského lékaře Louise (a produkt německého technika Schmidta) nerozcupoval holýma rukama a nohama na třísky...

Snad abych se šel léčit.