Vyprávění o zapomenuté pneumatice

Stál jsem osamocen na ostrůvku Hamerského rybníka a nechápavě se díval před sebe. Na břehu přede mnou, přesně naproti záběhlickému kostelíčku, ležela a smála se na mě. Hádejte kdo? Pneumatika.

Byla to pneumatika od traktoru. Co jenom za svůj poměrně dlouhý život zažila. Když se začalo stmívat a na dubnovém spořilovském nebi začali poletovat netopýři, dala se ta veselá pneumatika do vyprávění...

Jo, jo. Moje první předchůdkyně vznikla v Německu na začátku minulýho století. To jsem však ještě dávno nebyla na světě. V Čechách se první vyrobená pneumatika objevila až v roce 1933. To byla v Praze - Strašnicích založena dceřiná firma společnosti Michelin. Michelinu patřily tři čtvrtiny akcií a zbytek vlastnily československé banky. Jo, to byly časy, Francouzi přišli do Prahy především kvůli schopné a díky hospodářské krizi dostupné pracovní síle.
Během války závod přešel pod německou firmu Harburger Phönix, která se orientovala na válečnou výrobu – šlo zejména o pogumování kovových součástí tvrdou pryží. Když Němci v květnu 1945 utekli, došlo k návratu k civilní výrobě a znárodnění podniku. Na jaře roku 1946 byl název podniku přejmenován na Pneumichelin, n.p. Praha. Na přelomu let 1946 – 1947 byla vyhlášena soutěž na nový název závodu. Zvítězil návrh MITAS – spojením MIchelin – VeriTAS. A to už se blíží moje chvíle, protože já jsem byla vyrobena až v Otrokovicích u Zlína - tehdy Gottwaldova, kde Mitas vlastnil pneumatikárnu, no podnik se jmenoval tehdy Rudý Říjen. A to si představte, co se se mnou pak dělo. Odvezli mě do Prahy, kde mě předváděli na nějakém veletrhu v Parku kultury a oddechu Julia Fučíka, no a pak mě koupil Státní statek Praha a já pomáhala k pohybu traktoru značky Zetor na polích kolem Hostivaře a Měcholup. Byla to krásná doba, škoda vzpomínat, ještě bych se rozbrečela. Ty dny, co jsem jezdila po prašných cestách a traktor hučel do dáli. Dny, kdy jsem se naopak bořila do bahna a netušila, kdy to pro mne skončí. Ani jsem se toho nenádala. Jednou, to už jsem byla hodně stará a jak mi řekl můj řidič - ojetá - mě sundali a položili do kouta do dvora. Pak se stalo nevím co, pamatuju si jen, že to bylo v noci, kdy mě naložili na náklaďák. Moc dlouho jsme nejeli a nebyla jsem sama, to rozhodně ne, na korbě auta bylo ještě mnoho dalších věcí. Jak já jsem záviděla holkám pode mnou. Jenom se točily, mručely, až trambus dojel k Záběhlicům. Řidič se s nikým nebavil (natož se mnou) a ten jeho pomocník taky ne. Prostě mě vzali do ruky a pustili k vodě. A teď tady ležím, na dně Hamerského rybníka a sleduju rybičky. Sama samotinká, dlouho tu ležím, ani rybáři si mě tu nevšimli, až Ty, panáčku, jsi si mě tady všimnul, co na mě chystáš?