Vzpomínky na Spořilov od roku 1945 po současnost

Toto je pokračování článku „Vzpomínky na Spořilov v letech 1929 až 1945“, který čerpá z knížky Převleky mého města, kterou nejznámější spořilovský obyvatel – spisovatel Adolf Branald, dokončil v roce 2002, ve svých dvaadevadesáti letech.

2.období vzpomínání

· osvobození a padesátá léta
· šedesátá léta a normalizace
· obnovení demokracie po roce 1989


Válka skončila v květnu 1945 i na Spořilově. Přestože boje v okolních čtvrtích byly velmi tvrdé, oblast Spořilova zůstala „relativně“ nedotčena, vzpomíná Adolf Branald ve své vzpomínkové knize Převleky mého města. Ale ani i zde nebylo nouze o dramatické válečné události. Při samotném osvobozování padlo 7 spořilovských občanů. Autor popisuje květnové dny na Spořilově velmi podrobně, stejně jako další „pokvětnové“ zážitky s Rudou armádou na Spořilově. Bilancuje taktéž důsledky 2.světové války a jejich dopady na spořilovské obyvatele. V koncentrácích a věznicích zahynulo 34 židovských spoluobčanů a 28 nežidovských obyvatel Spořilova. Krátce po válce byl odhalen pomník spořilovským občanů, kteří za války padli. V této poválečné době také vznikaly první skutečné rozdíly mezi spořilováky, a to především na úrovni politické vyhraněnosti. První zanícení „pováleční“ komunisté na Spořilově se začali organizovat a vyčkávat na „svůj den D“. Také byl obnoven Sokol a spořilovské děti dostaly po vysídlených němcích chatu v městě Tanvald v Jizerských horách. Opožděně, ale přece dorazil na Spořilov swing a byla také obnovena divadelní scéna.
Všechno se ale rázně změnilo po Únoru 1948. Branald vzpomíná na tuto dobu v samostatné kapitole o padesátých letech. Spousta jeho přátel byla zatčena, vyhozena z práce nebo jinak perzekuována. Organizace Sokola a Junáka přešly do ilegality. I sám autor měl s komunisty problémy. Situace se začala mírně uvolňovat až koncem padesátých a začátkem šedesátých let po prezidentské amnestii. Vzpomínky se v této době obrací na velké změny ve společnosti, i na to, jak začaly mizet drobné obchody a živnosti a začaly být nahrazovány například Agitačním střediskem a jinými „socialistickými podniky“.
Šedesátá léta byla zásadní změnou pro celý Spořilově. Začátkem šedesátých let jsou z vězení propuštěni někteří významní obyvatelé Spořilova, kteří byli zatčeni v 50.letech. Touto, pro Spořilov významnou chvílí, není myšlen Srpen 1968, ale již rok 1961, kdy bylo rozhodnuto postavit velké sídliště, a to na loukách východně od Spořilova. Starousedlíky výstavba zajímala tehdy také z důvodu nového kina, které jim bylo slibováno po zrušení toho starého. Po dostavbě sídliště I a II koncem 60.let se začíná projevovat odliv „socialistického podnikání“ a prodejen do nové části sídlištní čtvrtě, která sice po staré převzala jméno, ale podle starousedlíků neprávem. Ať už tak nebo onak, dnes je Spořilov ucelenou čtvrtí a Spořilovské noviny jsou tu pro všechny obyvatele bez rozdílu lokality kdy žijí. Roztylské náměstí – centrální náměstí a hospodářské centrum Starého Spořilova opouští v této době různé provozovny a stěhují se na nové sídliště. Obyvatelé staré části tak museli docházet do sídlištní „samoobsluhy Včely“ a čekat dlouhé fronty na maso. Po nastěhování prvních stovek obyvatel na sídliště začaly logicky vznikat nové mezilidské vztahy, ale i první problémy. Na sídlišti totiž dlouho vázla výstavba infrastruktury, a tak se například desítky „sídlištních“ maminek s kočárky proháněly úzkými uličkami Starého Spořilova. I v této „ateistické době“ reálného socialismu začal být problém přeplněný spořilovský kostel. Autor samozřejmě nemůže zapomenout na Srpen 1968, kdy spořilovští obyvatelé v obavě před armádou „Osvoboditelkou“, odstranili téměř všechny uliční tabule. Některé z nich se na své původní místo nevrátily dodnes.
Na Spořilov následně vtrhla normalizace, která je vzpomínána v předposlední kapitole této vzpomínkové knihy. Společenská situace v zemi se podle pohledu stranických špiček „normalizovala“ a život na Spořilově se vrátil do zajetých, „socialistických kolejí“. Byla postavena spořilovská poliklinika, kam se zejména obyvatelé staré části Spořilova museli teprve naučit chodit. Sídliště bylo téměř dostavěno a Spořilov tak dostal svoji současnou tvář, i když to zásadní teprve přišlo… Byly dostavěny tepny základního komunikačního systému a Spořilov byl doslova obehnán dálnicemi. Kromě toho autor vzpomíná na spořilovskou dopravu, na tramvaje na smyčce, které dobíhal a na autobus číslo 120. V té době Branaldovi táhlo na sedmdesát a rád vzpomíná na Karla Vacka, který se stal patronem spořilovského „Klubu důchodců“, který byl v této době zásadním tvůrcem kultury na Spořilově. Autor také vzpomíná na vycházející hvězdy, Karla Zicha, bratry Nedvědy a další…
Krátce po revoluci se opět obnovilo podnikání, ale zdaleka to už není takové podnikání, jaké bylo za první republiky. Autor velmi vtipně a s nadhledem popisuje procházku Roztylským náměstím a všímá si jaké prodejny, provozovny, živnosti se nacházely v různých spořilovských domcích, které pamatuje od dob první republiky, a jak se měnily v běhu času. Zejména si pak všímá překotných změn v letech 1990 do současnosti. Všímá si také aktivity a neúspěšné snahy místného Občanského Fóra o osamostatnění Spořilova v rámci stávající Prahy 4.

Závěrečná část této poutavé knihy, kterou budete číst doslova „jedním dechem“, pojednává o aktivitách radnice Prahy 4 na Spořilově v posledních několika letech.

Součástí knížky, která má na 300 stran je i rejstřík osob, o nichž je zmínka v různých kapitolách, což slouží pro velmi dobrou orientaci v textu.


Všem obyvatelům nejen této čtvrti redakce Spořilovských novin vřele doporučuje, aby si knihu „Převleky mého města“ přečetli.